THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TUBORG. Thrash metalový ambiciózní buldozer, který si hrne cestu českou kotlinkou, zkul již čtvrtý, ale prozatím asi nejzásadnější hudební počin své kariéry, se kterým se vydává dobývat slávu na tuzemských pódiích. Nutno podotknouti, že skupina je tvořena již zkušenými rockovými veterány, kteří však nepředkládají thrash metalový čajíček z osmdesátých let, ale snaží se o moderně znějící řízný, řádně podladěný hutný sound a musím dodat, že se jim to zčásti daří. Proč zčásti? Ačkoliv materiál rozhodně nezní archaicky, stěží bude konkurovat nastupující dravé generaci thrash-metal-corových matematiků, kteří v současnosti nekompromisně válcují metalový svět.
Ale zpět k tvorbě sokolovských TUBORG. Co jako první zaujme a potěší ucho posluchačovo je zvuk, pocházející ze studia Hacienda. Skupina působí jako dobře promazaný těžkotonážní stroj, který jede na plný výkon, po instrumentální stránce je vše brilantně řemeslně odvedené, zvláště bych vyzdvihnul bicí, kde se nejčastěji objeví nějaké to zajímavé místo. Kytarový dvojzápřah se samozřejmě neubrání občasnému onanování pražco-dostihového typu, nicméně nikterak přílišně pompézně okázalým způsobem, což kvituji s velkým povděkem. Co mi ne vždy sedne, je zachraptěně melodická poloha zpěvu, která ve výsledku působí ze všech elementů, ze kterých se CD skládá, nejméně profesionálním dojmem. Lyrická stránka nabízí pestrou sbírku témat od sociální kritiky, až k nostalgičtějším textům o plynutí času a stárnutí.
Ačkoliv je do alba napěchováno značné množství hudebních motivů, chybí mi tu opravdu silné pasáže, které by dokázaly upoutat a získat si moji stoprocentní pozornost. Samozřejmě se tu v instrumentaci najdou precizní části, zajímavé aranže, nicméně jsou ve velké míře zatíženy syndromem přetaveného železa. TUBORG zkrátka jistě a neochvějně kráčejí na již nesčetněkrát vyježděné metalové dálnici, nesnaží se ji nějak rozšiřovat, či hledat cesty neprošlapané. Občasné nepatrné žánrové odlehčení například ve formě sekaných deklamací v hopsavé „Už jdou“ album lehce provzdušní, nicméně zdaleka ne dost, aby celek vyvedly z určité monotónnosti dané žánrovými mantinely, které prozatím tvorbu skupiny uzamykají do cely, kde by mohla v budoucnu nepříjemně zatuchnout. TUBORG v dnešní době patří mezi přední klubové kapely svého žánru, to ovšem nic nemění na tom, že určitá otevřenost k jiným žánrům a tendence k experimentům by jejich tvorbu výrazně oživila a posunula kupředu, neboť v současném stavu se člověk při poslechu neubrání drobnému zívnutí.
Lehce nadprůměrný thrash metal z let devadesátých s českými texty, oděný do dobře padnoucího zvukového kabátce.
6 / 10
Karel Ivan
- vokál
Vlasta Slíž
- kytara, vokál
Jirka Studený
- kytara
Honza Bitman
- basová kytara
Petr Valdman
- bicí
1. Tady žijem
2. Don Quijotte De La Macha
3. Kameny
4. Harém
5. Čas
6. Barvy
7. Už jdou
8. Ultra thrash mejdan
9. Sen
Tady žijem (2005)
Sen o... (2003)
Černá nebo bílá (2001)
Kino 95 (1995)
já prostě musim
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.